Za sedmero horami, sedmero lesy, za mlhou, jež by se dala krájet, prostě v Praze…

… se konal tradiční mezinárodní házenkářský turnaj. Prague Handball Cup je jeden z největších turnajů v házené pro mládež, který se každoročně koná během velikonočních svátků v Praze již od roku 1992.
Letos se jej zúčastnilo 771 týmů z 29ti zemí celého světa (mj. Kanada, Saudská Arábie, Hong Kong…)

Mezi kvantem celků se i letos objevilo logo našeho oddílu. Již osmou účast na tomto turnaji měly tentokrát na starosti mladší žákyně (ročníky 2012-2013), které se mnou měli na povel René, Anetka a Kája.

Vyrazili jsme do Prahy vlakem ve čtvrtek 17.dubna a již cestou bylo jasné, že to bude výprava živá, avšak slušná a nečekaně hodná 😊
Třinecké házenkářské žížaly, jak jsem je pojmenoval, poslouchaly na slovo a ke cti jim slouží, že se v Praze chovaly ukázkově, nic nezničily, neudělaly ostudu a hlavně dokázaly, že jsou skvělý kolektiv! (málem zapomenutý batoh na zastávce, či mraky otázek na to, kterým jedeme spojem na tom nic nemění)
Po příjezdu do Prahy se holky vyfotily s nějakou polobritou (neznal jsem a nechci znát) a pak nastalo čekání na kolegu trenéra Renka. Ten se nabídl, že pojede vlakem o hodinu dříve, aby zařídil akreditaci, ale jeho spoj nakonec do Prahy dorazil o deset minut za námi (ano, i tohle umí Rendolf 😛 ).
Následoval přesun na ZŠ Zárubova, kde jsme měli svou základnu. Pro některé první cesta metrem a seznámení se shonem hlavního města. Dalším plánem bylo vybalit a upalovat do obchoďáku na Harfě, kde si některá děvčata nakoupila turnajové trička (nebo hranolky) a chybět nesměla ani tradiční fotka s dinosaurem. Návrat na školu, večeře a nervozita z toho, co je čeká. Na uklidněnou jsme děvčatům představili nové dresy, a až na jednu připomínku, měly úspěch.

Celý pátek nám bylo přáno pobývat v hale Tempo, kam jsme se vydali pěšky lesem a kde jsme se sice mačkali, ale měli jsme možnost se vyfotit s legendou české házené, s paní Janou Knedlíkovou. Hned první duel znamenal vítězství nad německým soupeřem a ani boj se Seredí nebyl úplně marný. Po druhém zápase jsme si odskočili na oběd. Večerní boj s Pardubicemi byl docela smolný, ale i tak mohly děvčata usínat s dobrým pocitem.

Sobota už nás zavála na opačnou stranu Prahy do Čakovic. Následovalo příjemné setkání s Terkou, s naší bývalou svěřenkyní, která nyní hájí barvy německého celku HVH Kamenz. Herně to ale povedený den nebyl, vysoká prohra proti pozdějšímu dánskému vítězi celé kategorie se dala očekávat, ale debakl od Kobylis už tolik ne. Drsná porážka však nebyla na škodu, což se ukázalo další den. Po dvou prohrách jsme vyrazili na prohlídku Prahy. Prašná brána, orloj, Karlův most apod.. holky byly nadšené a večer usnuly dost utahané.

Nedělní dopoledne mělo být ve znamení boje o umístění, po sobotních debaklech jsem moc nadějí na porážku Slavie Praha „B“ neměl. Jenže co se dělo v následujících hodinách, to opravdu stálo za to a dlouho na to nezapomenu. V hale Hamr Braník naše holky na „slávku“ vletěly jako uragán a nadšeným a nebojácným výkonem urvaly skvělou výhru 14:12. Tato výhra nás předhodila silnému a v mládeži tradičně kvalitnímu celku z Olomouce. Hrát se mělo v hale na Julisce a pro nás to znamenalo, že máme necelé dvě hodiny na sbalení věcí ve škole, úklid a odevzdání třídy a přesun na téměř druhou stranu Prahy. Vše klaplo a i když holky byly z tohoto bleskurychlého přesunu znavené skoro stejně jako ze zápasu, dokázali jsme dorazil na čas.

Nebyl prostor pro rozcvičení a nebyl prostor ani pro nějakou nervozitu.. a světě div se, v poslední vteřině zápasu jsme vyrovnali na 14:14 a šlo se na shoot-out rozstřel. Ten jsme díky April vyhráli a zaznamenali tak nejlepší výsledek na Pragáči v historii našeho oddílu. Následovala domluva s rodiči, zda-li můžeme zůstat o den déle, přebukování vlaku, oběd, plán na přesun zpátky na školu (ano, opět vybalit) a ani večerní prohra se silným soupeřem ze Slovenska nám již tento skvělý turnaj nezkazila.
Třinec obsadil 44. místo z třiaosmdesáti celků, což sice nezní světoborně, ale pro tyhle děvčata to má velkou váhu. Návrat domů nám zpestřili rodiče, kteří své ratolesti krásně přivítali. Tímto bych chtěl všem rodičům a rodinným příslušníkům moc poděkovat za podporu.

Mé velké poděkování si zaslouží i Renek, Anetka, Kája a maskot Evžen a v neposlední řadě:
Anetka, April, Eveli, Hoblík, Julča, Mája, Marki, Páťa, Sára, Saša, Sejby, Sofi, Tea, Valča a Viki

Zazvonil konec a … tohle ještě nebude konec 😉

Honza Zamarski