Práce s dětmi ji provází už od studentských let, kdy působila jako vedoucí na táborech, a k házené se dostala před více než deseti lety. Na trénování ji dodnes baví nejen samotná hra, ale především jeho psychologická stránka a možnost poznávat, co se v mladých sportovcích odehrává. Zkušenosti z práce pěstounky pak přinášejí do jejího pohledu na děti další, velmi osobní rozměr. O tom, co ji k házené přivedlo, co jí práce s dětmi dává a proč se vyplatí vnímat hráče nejen jako sportovce, jsme si povídali v naší rubrice Sedma pro… Janina Zamarská.

Ahoj Jani, co se ti vybaví, když se řekne házená?
Rychlý, tvrdý, ale zároveň férový sport, který má v dnešní době méně pozornosti, než by si zasloužil.

Po delší pauze ses vrátila k trénování a momentálně vedeš kategorii mladších žaček. Co tě přivedlo zpátky na lavičku a když ses po letech vrátila k trénování, vnímáš dnes práci s mládeží jinak než dříve? Co se podle tebe za tu dobu nejvíc změnilo?
Změnila jsem práci a mám proto konečně čas věnovat se svým vlastním koníčkům. A trénování je jedním z nich. Pro mě je to smysluplné trávení volného času. Ze svého pohledu musím říct, že rozdíl v trénování nevidím žádný. Období puberty probíhá pořád stejně.

Trénování dětí je hodně o trpělivosti, komunikaci a hledání správné cesty ke každé hráčce. Co tě na práci s kategorií mladších žaček baví nejvíc a co je naopak nejtěžší?
Pro mě je nejzábavnější hledání právě té cesty. Pozorování individualit a hledání možností, jak na nich začít stavět samotné základy. Trenéřina totiž není jen o tom zadávat povely, vymýšlet strategie a očekávat jejich splnění, ale taky hlavně o naslouchání a respektu mezi všemi zúčastněnými. A nejtěžší? Myslím, že se shodnou všichni trenéři mládežnických kategorií napříč všemi sporty, že nejtěžší na téhle práci, je většinou práce s rodiči.

Tvoje dcery mají, nebo měly, své vlastní házenkářské kariéry. Jak jsi jejich cestu házenou prožívala jako maminka a jak moc se do toho prolínala tvoje trenérská zkušenost? Bylo někdy těžké oddělit roli maminky od role trenérky?
Trénovat vlastní děti je naprosté peklo. Pro děti i pro rodiče. V mém případě jsem neměla nikdy problém ty dvě role rozdělit, ale holek se na to raději neptejte (smích). Ty se s tím praly hodně. Často na ně byl vyvíjen tlak od spoluhráček a v tomhle ohledu to měly hodně těžké. Já jen můžu doufat a věřit, že je ten dodatečný tlak neodradil, ale naopak posílil.
A letošní sezóna je první sezónou po osmi letech, kdy nemám vlastní dítě na střídačce a můžu si konečně užít házenou z pohledu diváka na tribuně se vším, co k tomu patří.

Dnešní děti mají obrovské množství možností, jak trávit volný čas, ale zároveň se často mluví o tom, že se méně hýbou. Jak současný vztah dětí ke sportu vnímáš ty a co podle tebe stojí za tím, že děti u sportu často nevydrží tak dlouho jako dříve? Je to konkurence technologií, tlak na výkon, rodiče, škola, nebo se změnily samotné děti?
Určitě si nemyslím, že by se změnily samotné děti. Ve většině případů je to bohužel chyba rodičů, kteří své děti k pravidelnému pohybu nebo sportu nevedou. Sociální sítě dnes vládnou světu a populárnější je sdílet fotky z dovolených než z tréninků, kempů nebo zápasů. Pravidelný pohyb dětem bohužel chybí a tělocvik ve škole tuhle absenci nemá šanci zachránit. Celkově je sport náročný na volný čas a pokud rodič není ochoten dítě dostatečně podporovat, dítě u sportu prostě nevydrží. A co se týče tlaku na výkon, tam by si každý měl sáhnout do svědomí, jestli se tréninkem děti baví a zároveň učí, nebo je honíme jen kvůli výsledkům v tabulce.

Co by podle tebe měl sport obecně dětem v kategorii U12 především dát? Je důležitější naučit je vyhrávat, naučit je házet a bránit, nebo v nich především vybudovat vztah ke sportu a partě?
Za mě to byl a vždy bude nejdříve kolektiv. Herní činnosti jednotlivce se dají perfektně nacvičit, ale kolektiv a důvěru je třeba budovat. I kdyby se nakonec žádné sportovní kariéře holky nevěnovaly, schopnost práce v kolektivu a důvěra je bude provázet celým životem. A ruku v ruce s tím jde i budování vztahu ke sportu, což tvrdým drilem herních činností člověk opravdu nevybuduje.

A kdybys měla své současné svěřenkyně potkat za deset let, co by sis přála, aby si z těch let v házené odnesly, bez ohledu na to, kam je jejich sportovní cesta zavede?
Je důležité si uvědomit, že z trenérské pozice ovlivňujeme děti už jen tím, jak se chováme, jak mluvíme, jak jednáme s druhými. A pro mě je nejdůležitější, aby si každý odnesl do života to, že nezáleží, jak který zápas dopadne, důležité je to, že nás baví, co děláme, protože jen tak můžeme dělat věci naplno. A že i když se nedaří, prohrajeme až ve chvíli, kdy to vzdáme.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně házenkářských i osobních úspěchů a pevné nervy